Jsem z generace Náročných

"My jsme poslední v cíli, co si pletou dny a sny. A naši otcové skvělí jsou z nás trochu nervózní. Sedíme ve tmě na lavičkách, říkají, že nás svět hýčká, říkají, prý jsme nároční." 

V roce 1988 vyšla první deska slovenské skupiny Team a na ní skladba Milana Dočekala s krásným textem Daniela Heviera s názvem Nároční. Slovenský básník, prozaik, překladatel a textař Daniel Hevier v tomto textu vyjádřil pocity možná celé jedné generace mladých lidí. Těch, kteří v této době bolševické diktatury právě dozrávali. Mladých lidí narozených v druhé polovině 60.let minulého století. Generace, která už se nechtěla přizpůsobit, protože jí nestačilo to, co generaci jejich rodičů. Chtěla zásadní změnu. Byla to generace náročných. Pozoruhodné je, že sám Dan Hevier je ročník 1955, takže o dobrých deset možná patnáct let starší než ti o kterých text je. Ale každý básník je zkrátka tak mladý jako jeho čtenáři.  

"Chceme opravdu všechno, čistý vzduch a čistou hru. Je váš svět skutečně klecí, vaše cesty, věčný kruh. Říkáte, že nás to přejde, nevíte, bez nás to nejde, ztracení, ztracení, my jsme nároční." 

Tahle část je myslím zásadní pro pochopení toho co cítila mladá generace na konci 80.let minulého století. Generace, která chtěla nejen o něco více. Chtěla prostě úplně všechno. Nestačily jí kosmetické změny. Chtěla změnu konečnou a zásadní. Mladí lidé, kteří se odmítli zařadit a přizpůsobit zatuchlé atmosféře té doby. Není divu, že členové této generace Náročných se asi za rok stali hybnou silou velké společenské změny. Změny, která vyvrcholila událostmi kolem 17.listopadu 1989.  

"Na krk jste nám dali klíče, jsme děti bez rodičů, dnes vám předložíme účet, nám nestačí jen tak něco. Možná vás to bude bolet, ukrytých do frází a do vět, které nám nestačí, vždyť jsme nároční." 

Odcizení mladých od generace jejich rodičů bylo zřetelné a bylo jasně cítit. Vzpomínám, že i když jsem sám neměl přístup k objektivním informacím, cítil jsem více a více ten zásadní rozpor mezi tím, co někteří říkali a tím, co skutečně dělali a jak se opravdu chovali. Příkrý rozdíl mezi stokrát omílanými bezduchými klišé a frázemi a reálnými činy. Náročným to zkrátka už lezlo krkem. A nemínili to pokrytectví nadále snášet. Realita, kdy se to, co se říkalo doma za zavřenými dveřmi nesmělo říkat na veřejnosti, zkrátka byla nadále nepřijatelná. U mne osobně to rozhodně nebylo vědomé zjištění. Byl to jen pocit a instinkt. Ten, který si každý člověk nosí někde uvnitř sebe. Poznání přirozeného rozdílu mezi tím dobrým a tím špatným.  

"Chceme málo, jenom celý svět, chceme si vzít všechno co chybí, pravou tvář pod maskou uvidět, my jsme nároční, prý jsme nároční. Chceme všechno, teď, dnes a hned, chceme i to co se nesmí chtít. Chceme málo, jenom celý svět. My jsme nároční." 

Chtěli jsme opravdu málo. V podstatě jen to, co by měl mít každý člověk. Svobodu, volnost, možnost poznávat bez omezování celý svět kolem sebe, celou planetu na které všichni společně žijeme. Nechtěli jsme už dál žít za ostnatým drátem největšího vězení na planetě, protože tak žili ti před námi. Jim to možná stačilo, ale my jsme jiní. Jsme nároční. Člověk se rodí svobodný a nestačí mu střecha nad hlavou a tři teplá jídla denně. To jsou životní jistoty vězně. Uvnitř cítí, že chce prostě víc. Svobodu. Touha po ní je pro většinu lidí, tak přirozená jako vzduch, který dýcháme. Nechce žít ve světě, kde dostává předžvýkané a osekané informace. Chce si prostě udělat na věci vlastní názor. Podívat se realitě přímo do očí. Bez deformace, bez masky. A nechtěli jsme už na nic čekat, protože lidský život je krátký. Chtěli jsme zkrátka i to, na co se jiní báli byť jen pomyslet. To co bylo zakázané a tabu. Zkrátka nároční 

Chtěl bych poděkovat slovenskému básníkovi Danielu Hevierovi za jeho text ve kterém ve třech slokách vyjádřil pocity celé generace, či alespoň její větší části. Jak známo nejlepší je stejně ta kniha, která vám řekne to, co už sám víte. Omlouvám se tomuto skvělému překladateli z angličtiny, ruštiny a češtiny za můj volný a poněkud kostrbatý překlad ze slovenštiny. Ale hlavně bych chtěl moc poděkovat všem členům generace náročných, že neseděli doma na zadku a své představy uvedli do praxe. A děláme to dodnes. Zvláštní díky patří zástupcům studentů z listopadu 1989. Všem těm, kteří riskovali a vyjádřili svůj názor navzdory násilí vládní moci. Díky lidem jako byl Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Jiří Dienstbier mladší, Monika Pajerová a tisícům dalších, kteří byli nároční a už jim nestačilo jen tak něco. I když jejich názory se dnes různí, což je přirozené, pořád budou mít něco společného. Touhu po lepším světě. Touhu po pravdě a svobodě. A hlavně vysoké nároky. Na sebe, na jiné i na svět kolem sebe. Stejně jako většina z generace náročných. Tehdy stejně jako dnes. 

 (V článku byl použit text písně Nároční, skupiny Team, jeho autorem je Daniel Hevier.)