Cestou z hospodářské krize je návrat k ochraně vnitřního trhu EU.

Je třeba začít znovu chránit vnitřní trh EU! Až do konce dvacátého století byl vnitřní trh Evropské patnáctky velmi dobře chráněn. Existoval složitý systém dovozních kvot, celních a administrativních bariér, které chránily vnitřní trh Evropské Unie. Odbourání těchto ochranných opatření ze strany neoliberálů, kteří se zmocnili vlády v Evropské unii a předhodili nic netušící obyvatele Evropy před hladové vlky divokého a vulgárního neoliberálního kapitalismu, reprezentovaného lokaji nadnárodních společností z Mezinárodního Měnového Fondu a Světové Banky, vedlo k hospodářské krizi v roce 2008. Krize takového rozsahu neexistovala v Evropě od Velké hospodářské krize v třicátých letech minulého století. Souvislost se zrušením ochrany vnitřního trhu EU je naprosto zřejmá.

Řešením současných problémů hospodářství EU tedy musí být logicky návrat k ochraně vnitřního trhu. Musí tedy znovu nastoupit velmi přísný systém dovozních kvot zboží vyrobeného mimo EU. Musí být vytvořena vysoká bariéra celních a administrativních opatření proti dovozu levného a dotovaného zboží z oblasti mimo Evropu. Vnitřní trh tedy bude muset spoléhat více na lokální výrobce, kteří vytvoří důležitá pracovní místa. Je to naprosto nezbytné pro další vývoj evropské integrace. Německý ekonom Horst Afheldt tuto ochranu trhu považuje za naprosto nezbytnou k zachování samotné existence sjednocené Evropy. Vnitřní trh Unie tak bude vyrábět i spotřebovávat většinu produkce. Vývoz zboží bude samozřejmě nezbytný. Ale bude jej třeba masivním způsobem dotovat.

Koneckonců není to nic nového. Taková Čína už v současnosti dotuje vývoz čínského zboží na vnější trhy a to až třiceti procenty z ceny vyváženého zboží. Spolu s ekologickým a sociálním dumpingem tak snižuje cenu tak hluboko, že jí nelze konkurovat. Je to jen jeden z mnoha důkazů, že neoliberální ideologie je naprosto vedle. Žádný volný trh samozřejmě neexistuje. Neexistoval a také nikdy existovat nebude. Žvásty neoliberálních ekonomů a politiků narazily na tvrdou zeď reality. Není možné, aby férově soutěžila firma působící na trhu EU, která musí splňovat přísné ekologické normy výroby s čínskou firmou, která na podobné normy kašle. Totéž se týká sociálních a vůbec lidských práv zaměstnanců takové firmy. Samozřejmě neoliberální cesta jak zvýšit konkurenceschopnost evropských firem, spočívající v odbourání všeho co tu bylo prosazeno v oblasti ochrany životního prostředí a sociálních práv zaměstnanců, by nás zavedla zhruba o dvě stě let zpátky.

A kvalita života občanů Evropy by se také nezvýšila. Samozřejmě přísná ochranná hospodářská politika EU se logicky nemůže obejít bez výrazných změn ve fungování celého systému. Je třeba mnohem vyšší integrace, obzvláště v oblasti sociální a daňové politiky. Také politická integrace musí být mnohem výraznější a důslednější. Znamená to rezignaci na národní zájmy. Evropa musí postupovat jednotně, aby mohla uspět v globální soutěži. Celkový přesun daňové zátěže směrem od zaměstnanců k firmám bude zásadní. Zaměstnanci musí být také mnohem více oceňováni. Jestliže v současné době i ti nejlépe placení zaměstnanci z jejich prácí vytvořeného zisku dostávají od zaměstnavatelů sotva pět procent, je to nedostatečné. Musí se to zásadně změnit. Cestou je rozvoj družstevního vlastnictví, které znamená mnohem rovnoměrnější a spravedlivější rozdělení zisku firmy.

Je třeba také zamezit odlivu zisku z vnitřního trhu. Zrušení možnosti firem využívajících pro optimalizaci daní, daňové ráje je naprosto nezbytné. Firmy musí být důsledně rozděleny na vnitřní a vnější. Nic mezi tím. Vnitřní podniky budou zvýhodněny. Například unikátním přístupem k veřejným penězům EU, prostřednictvím veřejných zakázek. Vnější firmy budou zcela vyloučeny z této možnosti. Ten kdo odevzdává daně v oblasti mimo Evropu nemá přístup na vnitřní trh, natož pak k veřejným penězům Unie.

Časem by bylo možné přijímat na vnitřní trh i zboží vyrobené vně Unie. Ovšem jednotlivé firmy by musely řádně doložit, že splňuji všechny normy stejně jako firmy působící na evropském vnitřním trhu. A musely by se také podrobit časově neomezené přísné a opakované kontrole ze strany Unie. Je to logické. Není možné, aby se hospodářsky vyspělejší část světa přizpůsobila podmínkám v rozvojových zemích. Musí to být naopak. Aby firma z rozvojového světa a její produkce byla přípuštěna na vyspělý trh, musí splňovat stejné požadavky jako firmy na tomto trhu již působící. Jedině tento způsob je progresivní.