Jak se to vlastně celé stalo

V úterý dvanáctého ledna 2016 jsem přijel domů z noční směny. Dal jsem si sprchu a u půl osmé ráno jsem šel spát. Ze spaní mne probudil zvláštní zvuk. 

Přinutilo mne to vstát. V polospánku jsem zajistil západku dveří od pokoje. A v tom jsem uslyšel kroky a hlasy nejméně dvou osob, které se pohybovaly v předsíni mého bytu. Jejich hlasy jsem slyšel, ale v psychickém stavu v jakém jsem se nacházel, tedy vyděšen k smrti, jsem nevnímal smysl či význam jejich slov. Rychle jsem se obléknul a ve strachu o svůj život jsem vytáhnul svou legálně drženou zbraň. Cizí osoby se pohybovaly v mém bytě a pokoušely se násilím dostat ke mně do pokoje. Ve strachu o své zdraví a život jsem natáhnul závěr své téměř 70 let staré pistole Browning ráže 6,35 mm, a připravil se ke střelbě. Zamířil jsem na otevírající se dveře za kterými stáli dva neznámí muži. Oba dva se lekli a utekli mimo byt. 

 Došel jsem ke dveřím pokoje a rychle jsem je opět zajistil západkou. V tom jsem uslyšel, že se jeden z útočníků vrací. Slyšel jsem jeho hlas stále blíže. Musel stát na chodbě těsně u dveří mého bytu a hlasitě hovořil. Slyšel jsem zvláštní kovové zvuky, které zněly jako nabíjení dlouhé zbraně. To už jsem měl opravdu panický strach o svůj život. Z mého úhlu pohledu to vypadalo jako by se chtěl vrátit do mého bytu a opakovat svůj útok na mou osobu. Rozhodl jsem se pro varovný výstřel. Nejdříve měl směřovat do podlahy. Potom jsem si to rozmyslel a chtěl raději vystřelit do stropu. Zbraň má dvoučinnou spoušť. Spoušť se musí nejdříve stlačit a až při jejím uvolnění dojde k výstřelu. V průběhu pohybu zbraně směrem ze zdola nahoru došlo k uvolnění spoušť a tedy k výstřelu. Střela prošla dveřmi pokoje v jejich levé části z mého pohledu. Přesně 32 cm od levého okraje dveří a 53 cm od jejich pravého okraje. Hlas útočníka zněl zprava. Střela tedy vůbec nemířila jeho směrem. Měla za úkol jej varovat, aby se nepokoušel znovu opakovat svůj násilný vstup do bytu a útok na mou osobu.   Došel jsem ke dveřím pokoje. Odemknul jsem zapadku a otevřel dveře do předsíně. Pootevřenými dveřmi jsem uviděl stát v mezipatře cizí osobu. Namířil jsem na ni zbraň a dotyčný se dal na útěk po schodišti dolů. Chtěl jsem zavřít hlavní dveře. Na nich byl přilepený papír, který jsem strhnul a zároveň jsem zabouchnul hlavní dveře. Pravděpodobně jsem si papír přečetl a zjistil jsem, že neznámé osoby, které za použití brutálního násilí vnikly ke mně do bytu, když jsem tvrdě spal po noční směně, jsou zřejmě exekutoři. Stále v polospánku jsem se pohyboval po bytě. Byl jsem i na balkoně. Sednul jsem si na gauč a únavou usínal.   Probral mne silný zvuk vrtulníku těsně před mými okny. Vzal jsem si bundu a vyšel na balkón. Mezi domy právě přistával policejní vrtulník a z něj vybíhali ozbrojení policisté. Na balkoně vedlejšího bytu se objevil muž v černé policejní uniformě a představil se jako policejní vyjednavač. Požádal mne zda bych mu nevydal svou zbraň. Mám k uniformám respekt a tak jsem mu vydal svou zbraň a náboje. Potom jsme se dohodli, že na mne počká přede dveřmi mého bytu. Cestou jsem jako zákonů dbalý občan vzal svůj občanský průkaz.   

V předsíni jsem zjistil, že se nemůžu dostat ven z bytu. Když jsem zabouchnul hlavní dveře už v nich nebyl zámek ani klika. Takže dveře se zevnitř nedaly otevřít. Klika ležela na chodbě. Museli mi otevřít zvenčí členové zásahové jednotky. Vyšel jsem ven. Prohledali mne a nechal jsem si nasadit pouta. Potom mne odvezli do Zlína na Policii. Tam jsem absolvoval dechový test na alkohol s negativním výsledkem. S policejní hlídkou jsme odjeli do Baťovy nemocnice na odběr krve kvůli přítomnosti alkoholu či omamných látek. Opět s negativním výsledkem.   

Poté jsem absolvoval několik výslechů. Parafinový test na přítomnost povýstřelových zplodin. Odevzdal jsem bundu a košili na testy. S policisty, kteří se chovali naprosto profesionálně a korektně jsem plně spolupracoval. Skončil jsem v cele předběžného zadržení. Souhlasil jsem s prohlídkou svého bytu. Asi v půl páté jsme jeli zpět do Napajedel. Policejní technici změřili důležité údaje a odebrali stopy. Například vystřelenou nábojnici. Byt byl opatřen náhradním zámkem a zapečetěn. Vrátili jsme se do Zlína a noc jsem strávil v cele předběžného zadržení. Spát se tam moc nedá. Druhý den odpoledne už jsem kvůli nedostatku spánku byl smrtelně unaven. Odmítl jsem výslech a policisté mne propustili. A šel jsem na autobus a jel domů.   

Telefonoval jsem rodině a přátelům. A zjistil, že kvůli jedinému varovnému výstřelu, který rozpoutal doslova válečné manévry, jsem mediálně slavný. Ale budu čelit obvinění z trestného činu vyhrožování zbraní úřední osobě a maření výkonu soudního rozhodnutí. To by mne nenapadlo. V okamžiku, kdy jsem mířil na oba neznáme muže jsem samozřejmě ani náhodou netušil, že se jedná o úřední osoby. Byl jsem probuzen z hlubokého spánku. Protože jsem celou noc pracoval a šel spát až v půl osmé ráno, měl jsem v devět ráno, kdy se dotyční násilím dostali do mého bytu v podstatě hlubokou noc. Asi tak půl druhé ráno. Když vás někdo vzbudí v půl druhé ráno a vnikne k vám do bytu, asi nelze předpokládat, že se budete chovat normálně a racionálně jako přes den a v bdělém stavu.   

Pokračoval jsem normálně v životě. Chodil jsem do práce, zdravil sousedy, chodil nakupovat, jezdil autobusem. Asi po týdnu jsem se od kolegy z práce dozvěděl, že mne státní zástupce obvinil z vraždy ve stadiu pokusu. To je úmyslný a plánovaný trestný čin se sazbou 15 let nepodmíněně až doživotí. Přečetl si to někde na internetu. Trochu nezvyklé. Takže jako potencionální vrah jsem prakticky celý rok pokračoval ve svém životě. Státní zástupce neměl jediný důkaz, který by potvrdil jeho verzi příběhu. Přesto to s nesmyslnou žalobou zkusil a soudkyně to prostě bez důkazů akceptovala. Společnost si patrně oddechla, že jsem jako hrozba pro občany byl za pokus o vraždu v říjnu odsouzen na 12 let nepodmíněně do vězení. Ani odvolání k vrchnímu soudu v Olomouci nepomohlo. Jsem prostě hrozba.i kterou je třeba zavřít až zčerná. Přitom se nikomu nic nestalo a úmyslně jsem nikoho neohrozil. Ale bylo třeba vytvořit obětního beránka a exemplární případ. Možná, že se losovalo z klobouku a vytáhli moje jméno.   

Stav české justice je opravdu tristní. Možná právě to je důvodem, že tento stát tak vzdaluje civilizovaným, demokratickým a právním státům západní Evropy. Jen pár čísel pro národohospodáře amatéry. Za loňský rok, kdy jsem čelil obvinění jsem pracoval. Byl jsem užitečný. Svou prací jsem vydělal s odvody zaměstnavatele asi 250 tisíc korun superhrubého. Na zdravotním pojištění byl odvod asi 30 tisíc, na sociálním skoro 50 tisíc, na dani z příjmu asi 16 tisíc korun. Čistého jsem vydělal asi 160 tisíc korun. Na splácení svých dluhů jsem z toho použil asi 50 tisíc. Nyní mne čeká nejméně 8 let ve věznici s ostrahou. Denní náklady na jednoho vězně pro daňové poplatníky dělají něco přes 1500 korun. Ročně téměř půl milionu. Můj osmiletý pobyt(po dvou třetinách trestu můžu být propuštěn)bude stát daňové poplatníky nejméně 4 miliony korun.   

Přitom nechtělo to moc. Stačilo změnit obvinění z plánovaného úmyslného činu vraždy ve stadiu pokusu na zabití ve stadiu pokusu. Trestní sazba je 3-10 let. A udělit trest na spodní hranici. Tedy vězení na tři roky. Nejlépe s podmíněným odkladem dejme tomu na pět let. Za těch pět let bych daňové poplatníky nestál ani korunu. Naopak. Při stávajících příjmech bych za těch pět let odvedl do státní pokladny asi 150 tisíc korun na zdravotním pojištění, asi 250 tisíc korun na sociálním pojištění, asi 80 tisíc na dani z příjmu a svým věřitelům bych zaplatil asi 250 tisíc korun. Ale hlavně udělal bych spoustu poctivé práce a byl bych této společnosti prospěšný a užitečný. Není divu, že to s touto zemí jde z kopce. Když za čin, který jsem spáchal jsou de fakto trestání všichni daňoví poplatníci. Přitom jeho společenská nebezpečnost byla naprosto zanedbatelná. Zejména ve srovnání se skutečně násilnými trestnými činy.i které mají za následek zranění či dokonce smrt jiných osob.   

Možná by se měli daňoví poplatníci zamyslet, zda se jim vyplatí platit tak drahý represivní aparát, který místo na jejich zájmy mysli spíše na ty své. Až vám v nemocnici řeknou, že na operaci vašeho dítěte není dost peněz, zamyslete se proč má tato země více policistů, soudců, příslušníků vězeňské služby a hlavně vězňů v přepočtu na sto tisíc obyvatel, než neskonale bohatší země západní či severní Evropy. Možná jsou bohatší zkrátka proto, že neutrácí peníze daňových poplatníků zbytečně. Jako v mém případě.   

Samozřejmě jako rozpočtové odpovědný občan vím, jak se legálně vyhnout nástupu do vězení a ušetřit tak českým daňovým poplatníkům náklady za můj pobyt ve věznici s ostrahou. Bohužel tento způsob je opravdu až příliš definitivní. Ale je jediný. Není na vybranou.