Letos proběhl již šestý ročník pochodu hrdosti v hlavním městě České republiky. Vyvrcholil tím tradiční festival tolerance, ale hlavně pýchy a hrdosti představitelů sexuálních menšin. LGBT komunita má být na co hrdá.
Začátek pochodů hrdosti členů menšinové sexuální orientace spadá do roku 1970. V New Yorku tehdy proběhla vzpomínka na událost z roku 1969. 28.června 1969 začaly protesty členů lesbické, gay, bisexuální a transgender komunity proti zásahu policie v baru Stonewall Inn ve čtvrti Greenwich Village. Jako obvykle se parta fašounů v policejních uniformách rozhodla ukojit své nízké a zbabělé, násilnické sklony. Normálně by se tito poserové vybili na školní mládeži. Ale to by vyvolalo asi dost negativní ohlas většinové společnosti. Tak se rozhodli namlátit těm buznám z Greenwich Village. Jaké muselo být jejich překvapení, když ti zženštilí teplouši, lesby a transky místo, aby se nechali bez odporu terorizovat, zesměšňovat a ponižovat, jako už tolikrát před tím, najednou začali protestovat. A dokonce začali klást aktivní odpor. Z rutinní policejní razie party zbabělých uniformovanýcin fašounů se stala nebezpečná situace. Pár fízlů dostalo nakládačku. Museli si zavolat posily, aby z toho vůbec vyvázli se zdravou kůží. Inu i gay trpělivost má své meze. A tam, kde lidi a jejich práva neochrání zákon, tam musí vzít spravedlnost do vlastních rukou. Muselo to být pro ty omezence v uniformách, zvláště ponižující. Vysvětlovat svým zupáckým kolegům, že dostali na prdel od party bukvic. Proto také více než kdy jindy povolili stavidla své animální zuřivosti, bezmeznému vzteku, nenávisti a zvířecí brutalitě.
Pouliční nepokoje trvaly několik dní. Účastnily se jich odhadem až dva tisíce příslušníků gay komunity. Hlavním heslem davu bylo Gay power! Bylo to možná první masové vystoupení členů gay společnosti na světě. Slovy Allena Ginsberga, "buzíci ztratili svou ustrašenou tvář, kterou měli po desetiletí". A začali aktivně bojovat za svá lidská a občanská práva. Policajti z New Yorku udělali zásadní chybu. Podcenili počet gayů, kteří se pohybovali ve městě. V sobotu 28.června 1969 se totiž v New Yorku konal pohřeb slavné americké herečky a zpěvačky Judy Garlandové. Jejího pohřebního průvodu se účastnilo odhadem asi 12 tisíc členů gay komunity. Ale možná, že to byla právě účast tolika gayů v ulicích, která přiměla nějakého toho náboženského fanatika ve vedení policejního sboru k rozkazu k policejní razii. Tentokráte se, ale přepočítali. Svou brutalitou a klerofašistickým zápalem zažehli boj za občanská práva homosexuálů na celém světě. A tento boj není ani zdaleka u konce. Ostatně ruský zákon proti tzv.prosazování netradičních sexuálních praktik je ukázkou, že tmáři jsou stále u moci a lidská práva a to nejen homosexuálů jsou stále v ohrožení.
Boj za práva menšin je tak stále součástí obecného boje za důsledné dodržování všech lidských práv a svobod jak je definuje Všeobecná deklarace lidských práv a svobod přijatá valným shromážděním OSN v prosinci 1948. Je to stále ideál, ke kterému se tu více a tu méně přibližujeme. Členové homosexuální menšiny mají být na co hrdí. A mají právo uctít svým pochodem všechny své předchůdce, kteří obětovali celý svůj život, zdraví a osobní štěstí, boji za rovnoprávnost příslušníků LGBT komunity. Hrdost na všechny, kteří odhodili strach a bojovali ve prospěch celku. Osobnosti s homosexuální orientací zanechaly svoji výraznou stopu v historii lidstva. A lidstvo by bylo výrazně ochuzeno, kdyby tito lidé neexistovali. I na to by měli být všichni homosexuálové právem hrdí. Tak jako by na jejich boj za lidská práva měl být hrdý každý slušný člověk.
