Samotný pojem vlastenectví je dosti složitý. Stejně jako pojem národ. Vlast ani národ totiž netvoří stejnorodá skupina osob. V historii každého národa se najdou lidé vysokých morálních kvalit, ale bohužel také ti, kterým morálka úplně chyběla či chybí. Ono heslo některých českých neonacistů, nic než národ, svědčí už při prvním setkání s jistým druhem omezení duševního obzoru. Jistě existují i jiné věci než národ. A mnohé z nich jsou určitě důležitější. V případě této skupiny falešných vlastenců se spíše hodí parodie na toto jejich motto. Tedy nic než nádor. Protože oni jsou takovým nádorem na těle nejen současné společnosti. Může být člověk pyšný či hrdý na všechny členy svého národa? Rozhodně ne. Český národ měl jistě dost osobností vysokých morálních kvalit. Jan Hus, Jan Amos Komenský, František Palacký, Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Čapek, Jan Patočka, Václav Havel a další. Ale bohužel měl ve svých řadách i řadu nemorálních lidí. Albrecht z Valdštejna, Koniáš, Jindřich Středa, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Klaus, Miroslav Kalousek, Miloš Zeman, Tomio Okamura, Michal Hašek a další. A s těmito lidmi se opravdu nelze ztotožnit jako se členy vlastního národa. Národ a národní stát jsou pojmy patřící hluboko do minulosti. Slušný člověk se zkrátka upíná k morálním vzorům bez ohledu na to k jakému patří národu, jaké jsou barvy pleti, jakou vyznávají víru, jakým hovoří jazykem. A naopak pohrdá všemi nemorálními jedinci také bez podobných rozdílů.
Totéž se týká vlasti. Moc se mi líbí definice vlasti z dramatu Bílá nemoc od Karla Čapka. Tu větu pronesl maršál. "Teprve krev padlých dělá z kusu země vlast". V tomto směru je celkem jasné, proč mají Češi problém identifikovat se s pojmem vlast. Česká krev totiž tekla většinou do jiné země než do té české. Slovo "vlastenec" se v současnosti stává spíše zesměšňujícím označením extrémních nacionalistů. Tedy lidem, kteří o historii českého státu a národa většinou neví zhola nic. Moc se mi líbil jeden nápis na transparentu na jedné z demonstrací proti českým neonacistům. "Možná, že z nich budou také vlastenci, ale my to riskneme". Myšleni byli uprchlíci či obecně imigranti. Jako v tom vtipu. "Jak se pozná dobře integrovaný imigrant do většinové, české společnosti? Sedí v hospodě u piva a nadává na ty imigranty, co mu berou práci". Podobnost s Tomio Okamurou a docentem Konvičkou je čistě záměrná.
Člověk může mít ke svému národu a jeho kladným osobnostem soukromý, důvěrný, vnitřní a intimní vztah. Skoro jako k bohu. Či vlastním rodičům, partnerovi, sourozencům či dětem. Ale ti kteří o tomto vztahu hovoří veřejně někde na náměstí jsou krajně nedůvěryhodní. Nebo vám připadá normální veřejně hovořit, někde z tribuny k davům o lásce ke svým rodičům či dětem?