Tak to řekl občanům svého státu už někdy loni na podzim francouzský premiér. Bylo to těsně po teroristických útocích v Paříži v listopadu 2015. Bylo to opravdu velmi závažné sdělení. Pan premiér to myslel vážně. A co udělal potom?
Nevím. Možná si zašel na večeři do své oblíbené luxusní restaurace. Potom možná zašel na večerní představení do pařížské opery. Druhý den si možná našel čas na návštěvu kadeřníka. Zastavil se na manikůru. Možná se objednal na masáž. Premiér státu, který je právě ve válce musí zažívat obrovský stres. O víkendu si jistě našel trochu času na zlepšení svého golfového úderu. Mezitím jeho spoluobčané, kteří se dozvěděli, že jsou ve válce, chodili do práce, jejich děti chodily do školy, nakupovali, dobře jedli, pili, bydleli, bavili se, plánovali si na léto dovolenou a užívali si života. A dělají to dodnes. Přestože jsou prý podle svého premiéra ve válce. Inu, není válka jako válka.
Zatím o pár tisíc kilometrů na východ žijí miliony obyvatel Sýrie ve skutečné válce. Jejich země je v troskách. Ruské letadla diktátora Asada bombardují obytné čtvrti syrských měst. Na útěku jsou miliony lidí. Lidí, kteří žijí ve stanech na poušti v uprchlických táborech v okolních zemích. Občanská válka trvá už více než pět let. Lidé postižení válkou nemají vůbec nic. Nemají domy. Nemají luxusní restaurace. Jsou rádi, když seženou aspoň nějaké jídlo. Jejich starostí je jak přežijí příští den. Na operu si asi večer nezajdou. Také kadeřníka, manikůru, masáž a golf nejspíše vynechají. Místo toho se budou muset starat jak sehnat něco k jídlu, vodu a teplou deku pro své děti, aby jim v noci ve stanu nebyla zima. Další den nepůjdou do práce. Jejich firmu totiž vybombardoval stejný, kvalitní ruský bombardér jako jejich dům a školu jejich dětí. Jejich děti nepůjdou do školy. V uprchlickém táboře žádná není. Nepůjdou nakupovat. Nemají kde ani za co. Nebudou dobře jíst, pít a bydlet. Nebudou se bavit. Nebudou si plánovat dovolenou. A rozhodně se nebudou užívat života jako obyvatelé Francie, která je podle slov svého premiéra ve válce.
Vždycky, když slyším slovutné politiky a bezpečnostní experty, kteří nám s vážnou tváří oznamují, že jsme ve válce, nevím zda se tomu smát a nebo plakat. Válka vážně vypadá jinak. Možná by si tito experti měli vyzkoušet na pár dní život ve skutečné válečné oblasti. Aby jim došlo jak jsou hloupí a směšní. Jenže ani to by patrně nepomohlo. Návštěva v oblasti skutečných bojů je fakt adrenalin a zážitek. Tedy pokud jste tam na pár hodin s ozbrojeným doprovodem, neprůstřelnou vestou, novinářským průkazem, dostanete za to od svého zaměstnavatele dobře zaplaceno a víte, že stihnete zpáteční letadlo do civilizované země, kde lidé nežijí ve stanech a děti mohou chodit do školy.
Možná by nebylo od věci si občas vzpomenou na lidi, kteří musí každý den žít ve skutečné válce. Na obyvatele Ukrajiny, Sýrie, Iráku. Kdyby si lidé dokázali představit hrůzy skutečné války, uměli se vcítit do těch, kteří jsou skutečnými oběťmi násilí, kdyby měli více obyčejného lidského soucitu a empatie, možná by si uvědomili, jak jsou podobná vyjádření o válce, hloupá a prázdná. Možná by si uvědomili, jak malicherné jsou jejich vlastní problémy. Jak nepatřičná je jejich nenávist a předsudky. Možná by si uvědomili, že je to zloba a nenávist, která může vést ke skutečné válce. A přestali by tuto zlobu kolem sebe šířit.
