Srebrenica po dvaceti letech

Je to 20 let od strašlivého zločinu, kterého se dopustily srbské, ozbrojené jednotky na území Bosny. Masová, zbabělá vražda osmi tisíc muslimských mužů a chlapců ze Srebrenice je největším zločinem v Evropě od konce války.

Více než 500 obětí byli chlapci mladší 18 let. Několik desítek z nich nedosáhlo ani věku 15 let. Byly to děti. Vraždění bezbranných a neozbrojených civilistů je samozřejmě zločin podle všech civilizovaných měřítek. Etnická čistka území je zločinem proti lidskosti. Systematické a organizované vraždění jedné národnostní skupiny příslušníky jiné skupiny je genocida. A to také jasně konstatoval mezinárodní soud v Haagu. Debata o to, zda se jednalo o genocidu, válečný zločin či zločin proti lidskosti není v tomto případě důležitá. Rozhodně šlo o kriminální čin nebývalého rozměru. Fakt, že tento zločin organizovala vláda tzv.srbské republiky na území Bosny také o něčem důležitém svědčí.
Chování ozbrojených jednotek této samozvané republiky se nijak neliší od chování obyčejných, sprostých zločinců a teroristů. Braní rukojmích z řad členů mezinárodní mise OSN a jejich používání jako lidské štíty je běžný postup špinavých teroristů. Není jistě náhoda, že chování zbabělých zločinců z řad některých Srbů před dvaceti lety se až příliš podobá chování kriminálníků z řad současné, samozvané Doněcké a  Luhanské republiky na území Ukrajiny. Včetně porušování mezinárodního práva a únosy mezinárodních pozorovatelů či jejich používání jako lidské štíty.
Srebrenica je důkazem, že skutečné nebezpečí pro Evropu neleží mimo její území. To největší nebezpečí je skryto uvnitř hlav některých rodilých Evropanů. Zvrácenost, xenofobie a strašlivá, smrtelná nenávist spolu s touhou po moci a majetku těch druhých je na tomto kontinentu zakořeněna v myslích spousty jeho obyvatel. Dokonce bych se nebál říct, že procentuálně u více jedinců než na jiných kontinentech. Jistě není náhoda, že Evropané mají za posledních sto let na svědomí dvě světové války a hrůzy fašismu, nacismu a bolševismu. Výbuch etnického násilí na konci 20.století nejen na Balkáně, ale i v Rusku či v 21.století na současné Ukrajině není žádná náhoda.
Skoro to vypadá, že se Evropané ze své historie tvrdošíjně odmítají poučit. A opakují stále stejné chyby znovu a znovu. Největší chybou je stále rozdělování svých spoluobčanů na tomto kontinentě na oni a my podle národnostního, náboženského či politického klíče. Jenže zločin se vskutku nedá omluvit nějakými iracionálními pseudoargumenty podle hesla oni si začali, oni jsou ti zlí, oni jsou ti zločinci což nás opravňuje ke "spravedlivé" pomstě a páchání stejně strašlivých zločinů na nevinných lidech jen proto, že mluví stejným jazykem, vyznávají stejné náboženství či politické přesvědčení jako autoři toho původního zločinu.
Heslo, že sklízí co zaseli je docela hloupé, když ty oběti na jedné straně jsou zcela nevinné, stejně jako oběti na druhé straně. A z toho také vyplývá, že pachatelé zločinů na nevinných lidech jsou stejní bez ohledu na to, na které straně právě teď stojí. O vině a nevině rozhoduje v civilizovaném světě pouze nezávislý soud. Nikoliv národnost či náboženství těch "obžalovaných". Etnické čištění území za účelem zbavit se nepohodlných spoluobčanů je stejný zločin dnes, jako před dvaceti lety v Srebrenici či jako před sedmdesáti lety v Brně. I argumenty těch, kteří tyto zločiny obhajují, ospravedlňují či dokonce zlehčují jsou také stejné. A takových lidí je třeba se v současné době nejvíce obávat.