- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Ráda bych připomněla-já, jinak nesportovec- fantastický fejeton Oty Pavla "Jak to tenkrát běžel Zátopek". Je v něm napsáno všechno-dřina, pot a slzy. A hlavně pak to, že se člověk nesmí vzdát. Nikdy.
Povídky a příběhy ze sportovního prostředí uměl Ota Pavel jako málokdo.
Dobry clanek, ale myslim ze stalo za to pripomenout postoj manzelu Zatopkovych k sovetske okupaci a nasledky ktere 20 let museli nest.
Obzvlaste kdyz v tomto narode takovych cestnych lidi neni mnoho.
Spíše bych asi vyzdvihl osobní odvahu Emila, který v době bolševického teroru neváhal a postavil se za osobu mladého běžce Stanislava Jungwirtha. Odmítl bez něj odcestovat na Olympijské hry v Helsinkách. Bylo to skutečné hrdinství. Rozhněvat si tehdejší mocné mohlo mít dost fatální následky. Známý je případ československého hokejového týmu, jehož členové skončili na dlouhá léta v bolševickém vězení. Nebo smutný případ prvního Zátopkova trenéra ze Zlína, vytrvalce Jana Haluzy, který také skončil v bolševickém kriminálu.
To že získali ve stejný den zlatou olympijskou medaili, je spíše hříčka náhody. Daleko podstatnější (a fantastičtější) je Zátopkův výkon na helsinských OH. Vyhrát 5 000, 10 000 metrů a maratón na jedné olympiádě, to je výkon, který nikdo před ním ani po něm nezopakoval a vzhledem k velké specializaci současných dálkových běžců si troufám tvrdit, že už ani nezopakuje.
A je tam ještě jeden důvod, proč to málokdo může zopakovat:
Nyní i 10.000 metrů se běží nadvakrát - vyřazovací běh a finále.
Když je to všechno naplácáno do jednoho týdne, tak je to takový zápřah, že to, že Emil běžel rovnou finále (tehdy závodem na deset kilometrů olympiáda začínala), mu to také usnadnilo.
Máte tam drobné chybičky, ale díky za to, že jste to několika lidem připomenul.
Byl to výjimečný den nejen pro českou či československou, ale i pro světovou atletiku.