Uprchlíci vítejte!

Tahle kampaň, vytvořená skutečnými zastánci lidský práv a svobod, měla velmi dobré výsledky. Ale ve své podstatě se ani tolik netýkala uprchlické krize. Měla prostě jen za úkol oddělit evropské zrno od plev. 

Což se myslím podařilo na výbornou. Už dlouho před začátkem uprchlické krize se totiž evropská společnost ocitla v úplně jiné krizi. Krizi hodnot. Pozitivní hodnoty Evropanů jako humanismus, důraz na lidská práva a svobody, multikulturalismus, demokracie, sociální stát, ale hlavně soucit, empatie, ohleduplnost, tolerance, solidarita se ocitly na konci 20.století v hluboké krizi. Do popředí se začaly dostávat negativní vlastnosti Evropanů jako rasismus, xenofobie, extrémní nacionalismus, šovinismus, pohrdání lidskými právy a svobodami, totalitní myšlení, nenávist, diktatura, monokulturalismus, ale hlavně bezohlednost, sobectví, chamtivost, hamižnost, zvrhlá touha po absolutní moci, omezování svobod a případně přímo fyzická likvidace odpůrců takového chování a myšlení. Přístup k uprchlíkům byl dobrým způsobem jak oddělit příznivce těch pozitivních hodnot od vyznavačů těch negativních vlastností.  

Což se povedlo. Uprchlická krize ukázala pravou tvář některých Evropanů. A hlavně v jasném světle předvedla existenci dvou druhů obyvatel Evropy. Je potěšující, že v civilizovaných zemích západní Evropy se ukázaly výhody vyspělé zastupitelské demokracie. Politická scéna v obou zemích byla očištěna od populistů nejhrubšího zrna. Přesto se s pokračující atmosférou nenávisti dostávají tito extrémní příznivci rychlých a jednoduchých řešení do hlavního politického proudu. Velmi to připomíná situaci v Evropě před druhou světovou válkou v době otevřeného nástupu německého nacismu. Vytvoření nepřítele na kterého lze hodit úplně všecho. Vyvolávání iracionálního strachu před nebezpečím, ať už židovským(či v současnosti muslimským). A nabídka zajištění bezpečnosti. Vždyť to nic nestojí. Jen váš hlas v demokratických volbách občané. Jsou lidé, kteří bojují za demokracii(dokonce nejlépe přímou)a vyznávají heslo, že hlas většiny lidu je hlasem božím. Není. Říšský kancléř Adolf Hitler získal svůj úřad v naprosto svobodných a demokratických volbách. A hlas lidu nebyl žádným božím hlasem. Spíše hlasem ďábelským. A odstartoval období největšího užití Luciferova efektu v dějinách lidstva. Když všichni kolem páchají zlo a zlo se stává normou chování, je potlačení lidskosti v člověku snazší.  

Jenže likvidací jednoho typu nepřítele to všechno nekončí, ale začíná. Po Židech přijdou na řadu další. Cikáni, Slované, homosexuálové, komunisté, demokraté, humanisté a nakonec všichni s jiným názorem, než je ten vůdcův. Snaha o homogenizaci či lépe monokulturalizaci společnosti nemůže nikdy skončit. Taková společnost si vytváří vlastní, vnitřní opozici. Protože je proti lidské přirozenosti. Lidé jsou si rovni ve svých právech, ale rozhodně nejsou stejní či totožní. Nelze je homogenizovat. Či vytvořit z nich jednu monokulturní, bezduchou masu. Pokoušeli se o to bolševici, fašisté a nacisté. Nepovedlo se. Teror se většinou obrátil proti těm, kteří jej uvedli do života. A už od norimberského procesu víme, že výmluva typu jen jsem poslouchal rozkazy či jen jsem dodržoval zákony, zkrátka neplatí. Rozkazy a zákony, které se snaží legalizovat zločiny proti lidskosti se zkrátka plnit nevyplatí. Doktor Zimbardo, který po proslulém Stanfordském experimentu v roce 1971 vytvořil pojem Luciferův efekt nabídl také několik pravidel jak se vyhnout tomu, aby byli lidé tímto efektem pohlceni. Jedním z nich a v současnosti možná nejdůležitějším je, že se lidé nikdy nesmí dobrovolně vzdát svých lidských práv a občanských svobod za příslib nějakého iluzorního pocitu vlastní bezpečnosti. 

Byli to nacisté, kteří vytvořili teorii, že jedna rasa či jeden národ je nadřazen nad těmi ostatními. Dnes víme, že je to lež. Ač jsme všichni neopakovatelné individuality pořád toho jako lidé máme více společného, než je toho v čem se odlišujeme. A nikdy bychom se neměli vzdát toho co z nás dělá lidi. Tedy obyčejné lidskosti, slušnosti a ohleduplnosti k jiným. Zejména k těm, kteří jsou na tom hůře než my sami. Je to přirozené každému člověku. Naopak pudové, sobecké jednání je to co nás zbavuje lidské podstaty a vrací nás kamsi do živočišné, zvířecí říše. Toto dědictví našich živočišných předků je sice navždy naší součástí, ale nikdy nemůže převážit nad tím, co nás ze zvířecí říše vyčleňuje. Naši lidskost, soucit, sounáležitost. Vždy bychom na to měli myslet. A posuzovat tímto pohledem každý výrok, každé jednání a každou myšlenku těch kolem nás. Oddělit zásadní kategorie dobra od zla by neměl být problém pro každého duševně zdravého člověka bez ohledu na rasu, národnost, původ či vzdělání. Každý si musí odpovědět zda chce zůstat ve společnosti lidí nebo se přikloní do říše zvířat. Je to o existenci nebo naopak absenci svědomí.