Silniční cyklistika je nejnudnějším sportem

Alespoň z mého pohledu. Tedy hlavně ta profesionální, silniční cyklistika. Zejména etapové závody. Nechápu proč toto hloupé divadlo tak fascinuje davy? 

Slavná Tour de France je nejen každým rokem nudnější, ale profesionální cyklistika je jedním z nejšpinavějších sportovních odvětví na světě. Je otázka zdali se v posledních dvaceti letech našel mezi lídry jednotlivých profesionálních stájí, alespoň jeden cyklista, který by pravidelně neužíval doping? Ale i když vynecháme problém s dopingem je samotná podstata profesionální cyklistiky mírně řečeno zvrácená. Existuje několik profesionálních, cyklistických stájí. Každá z nich má jednoho špičkového cyklistu jako lídra týmu. A zbytek cyklistů v týmu je najat na práci pro úspěch tohoto lídra. Tito průměrní cyklisté jsou určeni jen k uspokojení potřeb vedoucího jezdce. Jejich vlastní ambice či schopnosti jsou naprosto nepodstatné. Taková sorta sloužících lokajů. Ostatně už jejich běžné pojmenování v pelotonu jako "nosiči vody" či "domestikové", hovoří myslím za vše. Na Tour nám tak startuje nějakých dvacet cyklistů a asi dvě stě bezvýznamných, sloužících nosičů vody. Určených jako servis pro lídra své stáje.  

Oni nezávodí. Jejich úkolem je pomáhat lídrovi k dosažení úspěchu. Tito profesionální mezci jsou najati majitelem stáje a jejich jediný úkol je důsledně plnit pokyny majitele. Závodí těch dvacet lídrů. Hlídají se navzájem a zbytek startovního pole je tam jen do počtu. Když se nějaký domestik utrhne ze řetězu, je zbytkem pelotonu umravněn. Takový blázen se nechá jet třeba 200 kilometrů v samostatném úniku. Poté peloton přidá a troufalce snadno dojede. Pár kilometrů před cílem. Nebo někdy jen pár set metrů. Aby dotyčnému ukázali, kde je jeho místo ve společnosti. Zejména rovinaté etapy na Tour jsou ztělesněním absolutní nudy. Peloton jede přes 200 kilometrů pohromadě pár hodin v podstatě vycházkovým tempem něco přes 30 kilometrů za hodinu, aby si to sprinteři jednotlivých stájí rozdali na poslední 200 metrech o vítězství. Kdyby těch 200 kilometrů před tím vynechali, tak by se nic nestalo.  

Samozřejmě na Tour, ale rozhodují kopce. Takže cyklisté musí vyjet několik kopců až do nadmořské výšky nad 2 tisíce metrů nad mořem. A tady většinou vítězí ten lídr, který si s nutnou pomocí realizačního týmu své stáje vzal nejsilnější doping. Nemusí to být nutně doping nezjistitelný. Jak ukázala causa Armstrong někdy stačí mít jen specifické podmínky. Nadstandardní zacházení ze strany pořadatelů. Když víte, kdy přesně se na odběr dostaví antidopingoví komisaři není nic snazšího než se připravit tak, aby nic podstatného nezjistili. Či mít kvalitní spolupráci mezi těmi, kdo vzorky testují. Občas se nějaký ten vzorek záhadně ztratí. Či se u pozitivního vzorku ztratí popisek, takže se najednou neví, kdo byl jeho dárcem a tak dále. Možností je spousta.  

Samozřejmě děje se to už dlouho i v jiných sportech. Nicméně například v atletice je ten u koho se zjistí doping diskvalifikován, je mu i zpětně odebrán výsledek a medaile a získává je ten další v pořadí. Nikoliv, však v profesionální cyklistice. Jmenovitě na Tour de France. Tento závod po vyřazení Armstrong přišel hned v sedmi ročnících o vítěze. Ale trofej pro vítěze nedostal automaticky další v pořadí. Proč? Inu, protože další cyklisté v pořadí jako Ullrich, Vinokurov či Basso byli později usvědčeni z braní dopingu. A tak mezi lety 1999-2005 nemá tento závod žádného, oficiálního vítěze. Jinými slovy každý tento rok v červenci pár set cyklistů ujelo pár tisíc kilometrů, davy byly nadšené a žádný vítěz nebyl. Dokáže nějaký jiný sport vykázat ještě zbytečněj strávený čas?  

Kdyby ta parta cyklistických, chemických vyhoněnců šlapáním aspoň vyráběla elektrický proud bylo by to společensky užitečnější. Dle mého skromného mínění je opravdu profesionální, silniční, etapová cyklistika tím nejnudnějším a nejtrapnějším sportem na světě. I když takový běh na lyžích na 50 kilometrů s hromadným startem se svým nudným průběhem, kdy se lyžaři drží celou trať pohromadě a rozdají si to ve sprintu v posledních 200 metrech začíná cyklistice nebezpečně podobat. Snad se další sporty nebudou touto hrůzou inspirovat.