Nebát se a nekrást

Celkem jednoduchá slova, která jako poselství svému národu, vyslal jeden syn negramotného slovenského kočího a služebné původem z Hané. 

Narodil se v polovině předminulého století v Hodoníně. Už jako malý chlapec dokázal Tomáš, že má mimořádné pedagogické schopnosti. Naučit číst a psát vlastního otce byla velká zkouška. A on v ní obstál. Tento vyučený zámečník, kovář, absolvent reálného i klasického gymnázia, pomocný učitel, absolvent vídeňské univerzity, docent, odborný asistent i řádný profesor, filozof, spisovatel, politik a státník znal velmi dobře své krajany. A jeho věta se dotkla podstaty národní povahy Čechů a Slováků. 

Už jeho osobní filozofie spočívající na uplatnění přísného vědeckého přístupu a racionality mu přinesla i řadu problémů. Ať už to bylo obviňování z vlastizrady v době sporů o pravost Rukopisů či později jeho zásadový postoj v době protižidovské hysterie v Hilsnerově aféře. Jenže chlap jako byl Tomáš, který si stojí za svými zásadami se nemůže bát postavit za objektivní pravdu, proti předsudkům a pověrám na které tak ráda slyší populární většina. Ostatně Česku se mínění tzv.většiny podobá větrné korouhvičce ve velmi proměnlivém větru. Ti, kteří na něj v temné době hilsneriády plivali jej o pár let později oslavovali jako prezidenta-osvoboditele.  

Kdo jiný než by si mohl dovolit dát na prezidentskou standartu heslo Pravda vítězí než ten, kdo podle toho hesla celý život žil. Pravdu oslavoval a pravdě sloužil. A to té skutečné pravdě. Objektivní, dokazatelné, založené faktech. Bylo toho mnoho v novém státě, čeho se mohli jeho občané bát. Nikdo z nich neměl zkušenosti se životem v republice, s demokracií založenou na všeobecném hlasovacím právu. Nikdo neměl představu jak bude vypadat soutěž politických stran, jak bude fungovat volební povinnost občanů. Přesto heslo toho muže z akademického prostředí, který ale nikdy nezapomněl z jakých chudých poměrů vyšel, fungovalo. Ani v době ohrožení republiky nacismem se tento národ nebál postavit se zbraní v ruce agresorovi. Hájit svou svobodu a nezávislost. 

Bohužel to už starý pán nežil. A jeho nástupce se bál. Utekl jako kluk a nechal svůj národ na pospas krutosti nacistů. Odzbrojil a ponížil svůj národ. Zlomil jeho pravého ducha. Od té doby velká část českého národa krade a bojí se. Začalo to vyhnáním svých německých spoluobčanů a krádeží jejich majetku. Pokračovalo znárodněním a pozdějším bolševickým pučem. A pokračuje to dodnes. Je smutné, že z odkazu velikána české politiky nezbylo v podstatě vůbec nic. Pod standartou s heslem, které vybral se střídá jeden lhář za druhým. Snad jen jeden chlapeček Václav, který se kdysi se starým pánem krátce setkal navázal na jeho odkaz. Ale trvalo to jen pár let. A vše se vrátilo do starých kolejí. Je to škoda. Přitom to nechce moc. Stačí se nebát a nekrást.