Český tanec kolem šátku

Vypadá to, že hlavním problémem českého veřejného školství je otázka nošení šátků. Přitom nic není vzdálenějšího pravdě. Líbí se mi snaha některých politiků udělat z bezvýznamné a okrajové záležitostí titulky na hlavních stranách. Inu, každý politik potřebuje rychle nějaký velký úspěch. Samozřejmě znalci seriálu "Jistě, pane ministře" ví, že šátek se stal pro prakticky neviditelnou veřejnou ochránkyni práv, či pro ministra školství jen dalším britským párkem. Problémem, kterým se dá dobře zviditelnit. Jenže tyto pseudo problémy už dávno vyřešily větší země než Česká republika s vyšším počtem praktikujích muslimů, než je českých necelých dvacet stovek. Francie jasně stanovila pravidla pro své veřejné školství. A v těchto pravidlech zkrátka není prostor pro výjimky.

Náboženské a dodám, že ani pseudonáboženské symboly nemají ve třídách veřejných škol co dělat. Francie se tak velmi obratně vyhnula dalším problémům, které by jedna výjimka dovedla k absurdním koncům. Je třeba jasně říct jedno. Nošení šátků nemá nic společného s vírou či náboženstvím. Jde o pouhý modní doplněk. Je to součást tradice a lidové kultury v některých zemích, kde převládá muslimské náboženství. Nošení šátků bylo kdysi i součástí tradice a lidové kultury v českých a zejména moravských zemích. Ještě moje babička na Moravském Slovácku nosila tradiční šátek. Nejen, když šla na veřejnost, ale klidně i při práci na dvoře nebo na zahradě. Šátek byl součástí národního kroje. Jeho používání se lišilo oblast od oblasti.

Někde šátek nosily pouze vdané ženy. Stejně jako třeba čepec. Svobodné dívky mohly chodit prostovlasé. Stejně jako v muslimských zemích šlo o pouhou tradici. Nošení části oblečení nemělo žádný náboženský význam. A nemá ani dnes. Existuje řada muslimských zemí, kde je islám jako náboženství dominantní, či kde je dokonce úředním a oficiálním náboženstvím. Přesto se tzv. zahalování žen liší nejen země od země, ale přímo oblast od oblasti. Stejně jako kdysi na českém a moravském venkově. Jde o pouhou tradici. Zatímco někde se používá pouze šátek zakrývající vlasy, jinde se používá burka či nikáb, která zakrývá obličej či dokonce celé tělo ženy. Někde se ale nepoužívá ani ten šátek. Řada muslimek například v Turecku, zejména ve velkých městech šátek vůbec nenosí, stejně tak v Maroku či Tunisku.

Šátek skutečně nemá s vírou nic společného. Paní Šabatová jako veřejná ochránkyni práv se dopustila dost nebezpečného výroku. Nazvala šátek vyjádřením víry navenek. Když pomineme skutečnost zda funkce veřejné ochránkyně práv občanů dává dotyčné osobě vůbec právo rozhodovat co je a co není vyjádřením víry,zůstává tu otázka zda je vůbec možné vyjadřovat víru, zejména náboženskou, navenek. Víra je velmi osobní až intimní věc každého jedince. Navíc pokud bychom přijali tezi, že lze vyjadřovat bez omezení přímo ve školních lavicích navenek víru jakýmsi symbolem či částí oblečení otevřeli bychom Pandořinu skříňku.

Kde leží hranice toho co ještě je a co už není přijatelné jako vyjádření víry? Je to katolický kříž na krku? Je to jarmulka či pejzy pro vyznavače ortodoxního judaismu? Jenže náboženských vyznání jsou desítky či stovky. Co když každá víra přijde se svými požadavky na svůj vlastní oděvní doplněk, kterým se bude vyjadřovat víra navenek? Navíc další víry a náboženství stále vznikají. V roce 2005 vznikl na území USA náboženský směr zvaný Pastafariánství! Tato víra vznikla původně jako recesistická reakce na zavádění tzv.kreacionismu do amerických škol. Tvůrce světa je podle pastafariánů nejvyšší bytost, tzv. Velká, špagetová příšera. Toto hnutí se ale neomezovalo jen na zesměšňování fanatického, amerického křesťanského křídla tzv.evangelikálů.

Evropská sekce se úspěšně vyvezla na vlně právě tzv. muslimských šátků. Součástí víry je totiž nošení sítka na špagety na hlavě. Jde o tradiční pokrývku hlavy, každého pastafariána, kterým navenek vyjadřuje svoji víru, paní Šabatová. Existují dokonce různé směry tohoto nového náboženství. Některé nosí sítko či cedník na špagety. Jiní nosí naběračku na špagety. Je to pocta tvůrci světa Velké špagetové příšeře. Zdálo by se, že jde o pouhý žert. Jenže jedná se o žertování o velmi vážných věcech. Právo na náboženské vyznání je jedním ze základních lidských práv a svobod. V Česku je tato listina základních lidských práv a svobod součástí české Ústavy. Tedy nejvyššího zákona této země. A když se pokusíme cosi tak iracionálního, jako víra v boha, dostat do něčeho tak racionálního, jako je právní řád státu, nemusí to dopadnout dobře. A také to většinou dobře nedopadne.

Tradiční oděvní doplněk, kousek látky zvané šátek je toho důkazem. Každý má samozřejmě právo nosit různé oděvní doplňky. Někdo nosí šálu, jiný čepici, další třeba šle. Otázka zní, zda je možné nějak omezit používání některých doplňků v některých prostředích. Existují firmy, které přímo určují zaměstnancům co smí a co nesmí nosit do zaměstnání. Existují povolání, kde jsou také různé omezení. Jsou soukromé školy, které od žáků vyžadují nošení školní uniformy. Jsou restaurace, které vyžadují od svých hostů určité oděvní doplňky, nemůžete tam jíst bez saka či kravaty. Do divadla také není slušné přijít v montérkách či špinavých teplákách. Jsou kostely či synagogy do kterých nepustí návštěvníky například v krátkých kalhotách, v minisukni či s krátkými rukávy. A to nemluvím o mešitách!

Jde v těchto případech o omezení svobody jedince, kterým by se měla zabývat veřejná ochránkyně práv občanů? Jistě, že ne. Proč by tedy rozhodnutí jedné veřejné, zdravotnické školy trvat na dodržování vlastního školního řádu, který nijak neodporuje platným českým zákonům, mělo spadat do kompetence ombudsmana? Udělení jedné výjimky ze zákona otevře stavidla. Vytvoří nebezpečný precedens. Nikdo už potom nezabrání záplavě křížů, nošení jarmulky či dokonce turbanu. Už dnes existuje výjimka v zákoně o průkazech. Je dovoleno použít na fotografii pokrývku hlavy z tzv.náboženských důvodů. Už vloni se jeden český pastafarián pokusil dostat do svého občanského průkazu fotografii s cedníkem na špagety, jako pokrývkou hlavy. Český úředník s ním sice vyběhl, ale bez jakéhokoliv zákonného důvodu.

Právo na náboženské vyznání se totiž neomezuje na státem uznané církve. Ostatně jsou náboženství, která žádnou oficiální církev nemají. Třeba buddhismus či šintoismus. Přesto existují a věřící mají stejná práva jako věřící kterékoliv jiné víry. Takže paní Šabatová a ministr školství by si měli velmi rychle uvědomit, že rozhodování o oděvních doplňcích ve spojitosti s náboženským vyznáním nemají v referátu. A vůbec by se na ten tenký led neměli pouštět. On každý modní doplněk, který má za úkol rozdělit lidi na ty naše dobré a na ty cizí špatné je nebezpečný. Začíná to dobrovolným nošením šátků, pokračuje to povinným nošením šátků a může to skončit povinným, viditelným nošením žluté, šesticípé hvězdy na oděvu. A to už evropská civilizace zažila a měla by si z toho vzít důkladné poučení.

Tedy žádné vyjadřování víry navenek. Alespoň rozhodně ne, ve veřejných školách! Jen bůh ví, co by jako vyjádření víry navenek začali do škol nosit vyznavači satanismu. Či 15 tisíc českých vyznavačů Jediismu, kteří se k tomuto náboženskému směru přihlásili v posledním sčítání lidu. A Pastafariáni jsou stále na vzestupu! Jednou to mohou být děti či vnoučata ombudsmana či ministra školství, kteří se vydají na veřejnost se sítem na špagety na hlavě. A těžkou hlavu z toho nebudou mít pouze ředitelé jejich škol, ale i dotyční rodiče či prarodiče. A to jak obrazně, tak možná i doslova!