Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vánoční příměří 1914 a jeho poselství

6. 01. 2017 9:59:51
Na počátku největšího světového konfliktu v dějinách se odehrál jeden z nejúžasnějších příběhů v historii lidstva či spíše historie lidství. Vánoční příměří v roce 1914 na západní frontě.
O vánocích se nepřátelé z obou stran fronty vydali beze zbraní do země nikoho mezi dvěma řadami zákopů a setkali se tváří v tvář s těmi na druhé straně. Místo, aby na sebe stříleli podali si ruce, rozdělili se o své jídlo. S nepřáteli zpívali vánoční koledy, mluvili spolu, hráli fotbal. Ukazovali si navzájem fotky svých dětí, svých blízkých. Zjistili, že ti na druhé straně jsou úplně stejní jako oni sami. Že mají stejné sny, stejné touhy, stejné naděje. Pochopili, že ti mladí muži na druhé straně nechtějí nic jiného než oni sami. Toužili po stejně šťastném životě. Chtěli pracovat, žít, vychovávat své děti. Náhle zjistili to, co je skutečně důležité, že je mnohem více toho, co mají společné než toho, co je rozděluje či odlišuje.

Samozřejmě, že generálům v bezpečí štábů daleko za frontou, kteří škrtnutím pera, bez slitování, bez emocí a bez svědomí, posílali miliony mužů na smrt, se takové chování nelíbilo. Ti, kteří žili v nenávisti a touze po moci a majetku nemohli potřebovat, aby se jejich vojáci v roli vraždících prostředků, přátelili s těmi na druhé straně. Potřebovali, aby ty na druhé straně nenáviděli. Aby je považovali za jiné, zvláštní a nebezpečné. Aby je zabíjeli, ne aby je poznávali.

Vánoční příměří zkrátka vytvořilo zásadní problém. Vojáci z obou stran fronty překonali nedůvěru a nenávist. V den kdy si křesťanský svět připomíná zrození mesiáše, naděje a nového života odhodili předsudky a spojili se. Seznámili se a poznali ty druhé z opačné strany fronty. Zjistili, že ti v těch jiných uniformách jsou v podstatě stejní jako oni. A když poznáte osobně ty na druhé straně je těžké na ně najednou začít znovu střílet. Snažit se znovu zabíjet své nové přátele. Když se z anonymní masy najednou stanou skuteční lidé už to zkrátka nejde. Vojáci z obou stran tak i po skončení příměří odmítali střílet. Nebo stříleli do vzduchu. Vždyť kdo by střílel na druhou stranu, když ví, že tam někde v zákopu sedí ten Hans z Dortmundu, se kterým před pár hodinami zpíval koledy, hrál s ním fotbal a prohlížel si fotografie jeho dětí?

Válka potřebuje, aby se svět rozdělil na oni a my. A my musíme nenávidět ty co jsou oni. Je to asi snazší než se s těmi lidmi z druhé strany potkat a seznámit. Mohli bychom totiž snadno zjistit, že oni jsou ve skutečnosti stejní jako my. Potom je, ale těžké je nenávidět a snažit se je zabít. A to není pro válku dobré. Nedávno se vedla zase diskuse o znovu zavedení povinné vojenské služby. Jenže vojenská povinnost patří do doby studené války a rozděleného světa. Patří do Evropy rozdělené železnou oponou. Do světa hranic, plotů s ostnatým drátem a Berlínské zdi.

V současném světě by se mladí lidé neměli učit jak nejlépe zabít ty mladé lidi, co nosí jinou uniformu. Mladí lidé nemají trávit čas v kasárnách a učit se zabíjet. Mají se učit cizí jazyky, svobodně cestovat, poznávat jiné mladé lidi, z jiných částí světa, jiných zemí, jiných kultur. Aby stejně jako vojáci ze západní fronty o vánocích 1914 poznali, že ti na druhé straně jsou stejní jako oni sami. A snažit se je zabít je stejně nesmyslné jako snažit se zabít sebe či své blízké. O vánocích 1914 zvítězil duch humanismu nad bezduchým militarismem, zvítězilo světlo nad temnotou, vyhrála křesťanská láska a víra nad křesťanskou politickou ideologií.

Ten vánoční příběh je poselstvím naděje, že láska dokáže porazit nenávist. Že poznání zvítězí nad předsudky. Že přátelství mezi lidmi z různých světů zvítězí nad nedůvěrou, strachem z cizího a neznámého, nad propagandou nenávisti.
Autor: Jaroslav Janota | pátek 6.1.2017 9:59 | karma článku: 28.05 | přečteno: 1469x

Další články blogera

Jaroslav Janota

Jak se to vlastně celé stalo

V úterý dvanáctého ledna 2016 jsem přijel domů z noční směny. Dal jsem si sprchu a u půl osmé ráno jsem šel spát. Ze spaní mne probudil zvláštní zvuk.

22.2.2017 v 14:05 | Karma článku: 49.56 | Přečteno: 124603 |

Jaroslav Janota

Jak jsem dělal vstupní test do Mensy

Už to budou čtyři roky, co jsem se rozhodl zkusit složit vstupní test do Mensy. Tedy společnosti lidí s mimořádně vysokým IQ. Je to takový klub vyjímečných.

19.2.2017 v 8:54 | Karma článku: 39.79 | Přečteno: 10295 |

Jaroslav Janota

Mamince, mému prvnímu cenzorovi, s láskou

Mým prvním cenzorem byla moje maminka. Jako u většiny lidí na této planetě. Tatínkové mají moc práce a tak se člověk učí mluvit od maminky.

2.2.2017 v 13:28 | Karma článku: 30.45 | Přečteno: 3239 |

Další články z rubriky Společnost

Richard Siemko

Náboženské bludy a prezidentová milost Kajínkovi

Vážený člen jakékoliv náboženské nebo církevní organizace, který žije vzorným osobním, manželským a rodinným životem, nemá v přítomnosti Boha bible žádnou výhodu ani přednost před lhářem, darebákem, zločincem a poběhlicí.

27.6.2017 v 18:09 | Karma článku: 13.52 | Přečteno: 556 | Diskuse

Pavel Liprt

Komňa - vesnice roku 1592 nebo 2011?

Že se Jeníček narodil, to je jisté. Dokonce i na dni se všichni shodnou, byl to 28. březen 1592. Horší je to ale s místem narození Jana Amose Komenského. Nic určitě nezkazím, když uvedu, že se tak stalo na jihovýchodní Moravě.

27.6.2017 v 15:06 | Karma článku: 12.69 | Přečteno: 282 | Diskuse

František Filip Dvořák

Sugesce k ovládání společnosti

Od nepaměti tento mechanismus využívaly kulty a církve všeho druhu. A proč to dělají? Inu - myslí to s námi dobře. Dokonce tak dobře, že nás ochrání před tím, abychom se namáhali myslet sami.

27.6.2017 v 12:58 | Karma článku: 22.26 | Přečteno: 533 | Diskuse

Jaroslav Čejka

O miliardáři, kterému ukradli křeslo

Wolkrova "Pohádka o milionáři, který ukradl slunce" už dávno není in. Zná ji jen málokdo. Podobně jako jejího autora. Dnes jsou v kurzu jiné příběhy. Například ten o miliardáři, kterému ukradli křeslo. To ministerské, samozřejmě.

27.6.2017 v 12:27 | Karma článku: 20.62 | Přečteno: 835 |

Josef Hejna

Sedlina

Každý občan má svůj rozum, každý může posoudit papalášské praktiky Pražského hradu sám. Jenom přemýšlím, jaké výročí mává na Ovčáčka. Tomu by to na Hradě moc slušelo.

27.6.2017 v 12:00 | Karma článku: 17.72 | Přečteno: 302 | Diskuse
Počet článků 220 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2179

Skeptický optimista, idealista, melancholik, náročný, tradiční socialista.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.