Pan Bohuslav má smysl pro humor a tak se na mne za ten titulek jistě nebude zlobit. Posledních pár let, když sleduji působení Bohuslava Sobotky mám neodbytný pocit, že se předseda ČSSD začíná podobat cirkusovému žonglérovi.
Ale ne jen tak nějakému průměrňákovi. Ale špičkovému varietnímu umělci. On se v podstatě každý profesionální politik, zvláště v českých luzích a hájích musí podobat zdatnému žonglérovi. Tedy pokud tím politikem chce zůstat. Ale předseda nejsilnější české politické strany musí být v tomto oboru uměleckého mistrovství opravdovým virtuózem. A málokdo by tuto situaci panu Bohuslav Sobotkovi záviděl. Už v roce 2010, kdy se stal prozatimním nástupcem Jiřího Paroubka bylo jasné, že to se členy ČSSD nebude mít lehké. Těch asi 24 tisíc členů rozhodně nereprezentuje nějaký ideový monolit. Na jednu stranu je to jistě dobře. Ale na druhou je to velmi těžké právě pro toho, kdo se chce postavit do čela takového politického uskupení. Bohuslav Sobotka je jistě skvělý právník, znalec legislativy, ze svého působení na ministerstvu financí je i zdatným odborníkem v oblasti makroekonomie, je to politik se zkušenostmi na různých stupních, od komunální politiky své obce až po zákulisí pražské nejvyšší politiky na národní úrovni. Jenže, aby udržel ČSSD jednotnou, musí být výborným diplomatem a mužem kompromisů.
Existence dvou největších skupin v rámci ČSSD se objevila už v době volby nového předsedy strany v letech 2010-2011. Samotná předvolební kampaň dvou hlavních kandidátů ukázala zásadní rozdíl v pojetí politiky reprezentované pragmatikem Michalem Haškem, spojené s neblahou minulostí ČSSD. Zejména z doby opoziční smlouvy a dělení moci na základě klientelistických vazeb, zákulisních jednání a propojení výkonné a zákonodárné moci s jistými kruhy pocházejícími z podnikatelského prostředí. Bohužel také z oblasti šedé či doslova černé ekonomiky. Tedy přímo z oblasti organizovaného zločinu. Případ spojení mafiánského kmotra Mrázka a vedoucího úřadu Zemanovy vlády Šloufa je myslím dobře známý.
Bohuslav Sobotka tehdy naopak reprezentoval jistý návrat ke slušné politice, tak jak by ji měla prezentovat standardní, demokratická strana západního střihu. To znamená důraz na prosazování programových priorit strany, personální politiku vyhledávání úspěšných osobností strany z oblasti komunální politiky a jejich zapojování do krajské či celostátní politiky a samozřejmě s tím spojená dobrá komunikace s voliči, kteří jsou pro každou politickou stranu tím nejdůležitějším. Bohužel velmi brzy se ukázalo, že významná skupina členů ČSSD, která trpěla jistou nostalgií po dobách opoziční smlouvy, je silnější než by se dalo očekávat.
Bohuslav Sobotka se tak stal spíše kompromisním kandidátem. Byl nucen vytvořit jistou rovnováhu mezi oběma křídly strany. Či spíše oběma přístupy k praktické politice. A to by byl těžký úkol i pro mnohem silnější osobnost než je Sobotka. Přesto to vypadá, že to dotyčný dobře zvládnul. Nejen, že ve volbách v roce 2011 vyhrál a stal se řádným předsedou ČSSD, ale svůj post o dva roky později obhájil a přivedl stranu znovu k vítězství ve sněmovních volbách. Už podruhé v řadě. Tentokráte ovšem vítězství převedl i do praktické roviny a podařilo se mu sestavit funkční koaliční vládu. A podařilo se mu odolat i nedemokratickému pokusu o vnitrostranický puč ze strany svého největšího soupeře Michala Haška a jeho spolupučistů, těsně po volbách. Jako premiérovi této země se Bohuslavu Sobotkovi podařilo realizovat většinu z programových priorit strany.
A hlavně podařilo se mu udržet ve vzduchu několik míčku a dosáhnout toho, že se nejsilnější politická strana v Česku pod jeho vedením nerozštěpila na dvě či více frakcí. Zkrátka dosáhl toho, že ČSSD zůstala zatím jedinou stranou. Bohužel domnívám se, že je jen otázkou času, kdy se strana rozpadne a přijde o značnou část členské základny. O voliče přichází už dlouho a v dosti značném počtu. Mezi sněmovními volbami 2006-2010 přišla ČSSD o bezmála 600 tisíc voličů. Mezi lety 2010-2013 o dalších více než 150 tisíc. V krajských volbách přišla ČSSD mezi lety 2008-2012 o více než 500 tisíc voličů!
Bohuslav Sobotka musí nyní žonglovat s příliš mnoha míčky najednou. Musí uspokojit hlad některých zejména krajských politiků po podílu na moci. Přitom se musí snažit držet se naplňování programu strany. K tomu musí nějakým způsobem uspokojit sponzory strany. Nesmí zapomínat na sliby voličům, protože bez jejich hlasů se zkrátka neobejde žádný politik. K tomu má v současnosti hodně povinností jako premiér. A ještě musí dělat něco pro rozhádanou členskou základnu vlastní strany(ten trik s referendem a praktická realizace jeho výsledku ve stylu chytré horákyně, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, nevyšel). Nyní má velké problémy s dluhem ČSSD. A do toho přichází předvolební kampaň. Obávám se, že i tak zdatný žonglér jako Bohuslav Sobotka všechny ty míčky ve vzduchu neudrží. A když spadne na zem jeden, budou jej následovat ostatní. A na závěr se zřítí samotný žonglér, protože svůj trik provádí při chůzi na visutém laně a bez záchranné sítě.
Závěrečná snaha z posledních pár týdnů zavděčit se hysterické části českých voličů a přetáhnout nějaké z nich populistickým stranám je příliš křečovitá. Kvóty pro pár set uprchlíků krajské volby nevyhrají a komunity lidí se stejnými náboženskými, politickými, národnostními či sociálními zájmy vzniknou, ať se to premiérovi líbí či ne. I neúspěch ve volbách může být pro politickou stranu prospěšný. Alespoň oddělí zrno od plev. Tedy od těch, kteří považují politiku za jedinou výdělečnou činnost.
