Je pozoruhodné, že je to právě Francie, která je terčem útoku svých vlastních občanů. Má to své důvody.
Každý Francouz zná nepsaný zvyk. Když přijde uchazeč o zaměstnání do firmy či úřadu, první otázka směřuje na jeho bydliště. Další otázky většinou už ani napadnou. Každý to zná. Ví to majitele firem, úředníci, ale samozřejmě to ví také uchazeči o zaměstnání. Pokud máte bydliště v té nesprávné čtvrti, tak se s vidinou zaměstnání rovnou rozlučte. Ti, kteří žijí v sociálně vyloučených oblastech jsou tak naprosto bez šance jak svůj osud změnit. Bez dobře placeného zaměstnání nemají šanci se přestěhovat a bez dobré adresy nezískají zaměstnání. Obyvatelé ghett na okrajích francouzských měst to dobře ví. A nic není horší než pocit beznaděje a bezmoci. Ten kdo je přitlačen do kouta nemá moc možností. Může rezignovat a nebo zaútočit. A najít viníka svého stavu není zase tak obtížné.
Varovné signály přicházely v posledních letech. Už na podzim 2005 zažila Paříž a poté celá Francie obrovský výbuch násilí. Shořelo tehdy více než 9000 aut. Škody na majetku byly ohromné. Přesto se situace obyvatel sociálně vyloučených oblastí nijak podstatně nezlepšila. Pokračovalo to násilím a nepokoji v srpnu 2011 v Londýně. Výbuch vzdoru sociálně vyloučených trval několik týdnů. Škody se pohybovaly v miliardách liber. Následoval Stockholm na jaře 2013. Opět hořela auta, ničení majetku bylo na denním pořádku. Došlo kromě zranění i na ztrátám na životech. Přesto nepřichází žádné zásadní řešení sociálních problémů. Sociálně vyloučených lokalit přibývá. Také v Česku se od roku 2006, tedy v období pravicových vlád, počet sociálně vyloučených lokalit zvýšil na dvojnásobek. Takových míst je u nás už více než 600 a žije tam téměř 120 tisíc lidí. To, kdy i z těchto čtvrtí přijde násilí a nepokoje, je jen otázkou času.
Chudoba a ztráta naděje na lepší budoucnost je vždy nebezpečná. Byla to chudoba, která přivedla na svět ty nejhorší totalitní režimy. Bolševismus v Rusku v době první světové války. Fašismus v Itálii po konci první světové války a Nacismus v Německu v období hospodářské krize v 30.letech minulého století. A svět se od té doby příliš nepoučil. V současné době dochází k nebezpečnému jevu. Ti nejbohatší stále více bohatnou, na druhé straně stále více a více lidí upadá do chudoby. Situace nepříjemně připomíná situaci ve Francii před vypuknutím Velké francouzské revoluce. Většina bohatství celé země se koncentrovala v rukou malého množství lidí. Možná nás cosi podobného čeká v globálním měřítku.
Zatímco chudý člověk má stále možnost nějakým způsobem se identifikovat se svým národem, státem, jazykem, historii a kulturou, zkrátka kořeny své země, děti imigrantů tuto šanci ztrácí. Ač občanstvím Francouzi narození ve Francii, necítí se být skutečnými občany. Okolí jim dává najevo, že jsou jen cizinci ve vlastní zemi, občané druhé kategorie. Nejsou tedy Francouzi, ale už také nejsou Araby, Alžířany, Maročany, Tunisany, Senegalci jako jejich rodiče či prarodiče. Nemohou se obrátit na své národní kořeny, protože žádné nemají. Co jim zbývá? Víra jejich předků. Jenže většinová společnost útočí i na to jediné co mají. Na jejich víru. Uráží ji, zesměšňují, napadají ji.
Nejen, že většinová společnost bere těmto svým občanům jejich budoucnost, naději a důstojnost. Bere jim i jejich víru. Ti muslimové, kteří dodržují přísné morální pravidla islámu jsou podezíráni, napadáni a uráženi jako teroristé, zabijáci a nebezpečí. Lidé, kteří o islámu nic neví, přesvědčují hluboce věřící muslimy, kteří žijí v míru, že správný muslim má nenávidět nevěřící a vraždit je. Jinak prý není dobrý muslim. Asi není divu, že tato nenávist vyvolává další nenávist. A chudí, zejména mladí lidé bez naděje na lepší budoucnost ze sociálně vyloučených oblastí jsou ideálními kandidáty pro fanatiky z řad Islamistů na sebevražedné útočníky. Člověk, který nemá žádnou naději na důstojný život je prostě snadněji zmanipulovatelný.
Ten kdo nemá co ztratit se nechá přesvědčit, že za jeho mizerný život mohou ti, co jej zesměšňují, ti kteří jím opovrhují, ti kteří jej nepovažují za rovnoprávného člověka, ti kteří se cítí být nadřazeni. A že je třeba je zabít. Protože si nic jiného nezaslouží. Není to vůbec otázka náboženství. Útočník z Nice nebyl žádný muslim. Bral drogy, pil, jedl vepřové, nepraktikoval islám. Korán zjevně ani nečetl. Vjel do anonymní masy lidí a bylo mu jedno koho zabije. Mezi jeho oběťmi bylo také mnoho skutečně věřících muslimů. Kteří nikomu v životě neublížili. V souladu s morálními zásadami své víry. Zabila je stejná nenávist a zloba, která dokonale spojuje extremisty z tzv.Islámského státu s jejich skutečnými ideovými spojenci z řad těch různých, fanatických členů Bloků proti Islámu a Hnutí proti islamizaci Evropy. Nenávist a zlo totiž je tím hlavním důvodem teroru a násilí. Ať už z jedné či druhé strany.
A sociální vyloučení. Opuštění správné a dobře fungující koncepce sociálního státu vedla k současné eskalaci násilí. Sobectví a bezohlednost jako životní styl vyvolávají násilí a nenávist. Akce vyvolává reakci. Vezměte lidem naději a zbude jim jen zloba. Neoliberální fráze o tom, že každý se má starat především o sebe v tomto případě jaksi nefunguje. Jako většina těchto frází. Ona totiž společnost existuje. Byť známá představitelka neoliberalismu a hokynářova dcera Maggie tvrdila opak. Čas jí nedal za pravdu.
