Hlavně proto, že mne rodiče učili, že když někam vejdu mám pozdravit. Ale také proto, že si těžké práce řidičů autobusů hluboce vážím. Už jen proto, že jako člověk, který nikdy nevlastnil řidičák jsem závislý na veřejné dopravě.
Ne, že bych se v mládí o získání řidičáku nepokoušel. Absolvoval jsem asi deset jízd, testy jsem také zvládal velmi dobře. Ale měl jsem malý úraz a se sádrou na pravé noze se plyn a brzda ovládá obtížně. Takže jsem kurz přerušil a už jsem se k dokončení nevrátil. Vzhledem k tomu jak hrozný řidič jsem byl, to velmi prospělo bezpečnosti na našich silnicích.
V dobách bolševismu nebyla veřejná doprava zrovna příliš spolehlivým způsobem cestování. Ostatně nic tehdy nebylo příliš spolehlivé. Navíc od malička jsem neměl autobus zrovna v lásce. Trpěl jsem celé dětství kinetózou. Možná to bylo způsobena tím, že místo v sanitce, jsem se do místa svého narození dostal autobusem a trolejbusem. Těsně před narozením to asi nebylo příliš vhodné. Zkrátka se mi dělalo v autobuse nevolno a můj nezbytný společník na cesty byl Kinedryl. Tedy pilulky určené proti nevolnosti v dopravních prostředcích. Pamětníci ví o čem mluvím. Naštěstí jsem nejezdil na větší vzdálenost. Do okresním města to bylo 12 kilometrů a do mého rodného města asi 15 kilometrů. Problém trochu nastal při školních výletech. Kinedryl měl dost nepříjemný vedlejší účinek. Způsobovala silnou ospalost. Takže jsem si později pobyt v místě výletu moc neužil.
V době mého mládí nebyla doprava na silnicích ani zdaleka tak hustá jako dnes. Za to silnice byly ještě v horším stavu než dnes. Povolání řidiče autobusu nebylo nějak extra dobře placené už tenkrát. Ale to nebylo skoro žádné povolání. A nebezpečí hrozilo spíše z těch špatných silnic. Určitě více než od jiných účastníků provozu. Samozřejmě existovala jiná rizika. Například nebylo nijak zvláštní potkat na silnici vojenskou techniku. Včetně ruských nákladních vozidel, obrněných transportérů či dokonce tanků. A řidiči těchto vozidel pocházející z ruských stepí nebyli příliš zvyklí pohybovat se bezpečně na silnicích ve střední Evropě. Někteří stále zapomínají, že od roku 1968 do roku 1991 byla tato země okupována vojsky s velením v Moskvě. A nebo by v horším případě chtěli zase ty časy vrátit.
Řidičem autobusu sice bylo možné se stát až od 21 let. Ale existovaly výjimky. Mnozí výborní řidiči získali skvělou praxi v rámci vojenské základní služby. Někteří řidiči vojenských autobusů dokázali za ty necelé dva roky ujet i 70 tisíc kilometrů po celém Československu. To už byla slušná praxe a doporučení pro budoucího zaměstnavatele.Vzpomínám na dobu, kdy se řidič věnoval jen řízení a komunikaci s cestujícími, prodej jízdenek a manipulaci s hotovostí obstarával průvodčí. Jsem už asi fakt starý.
Řidič autobusu má i dnes opravdu náročné povolání. Nejen, že se musí s tak dlouhým vozidlem bezpečně pohybovat v silničním provozu. Ale také má osobní odpovědnost za těch několik desítek cestujících za svými zády. Přitom v kabině autobusu není zrovna příliš chráněn v případě nehody. Vzpomínám na nehodu z roku 1987. Tehdy došlo k nehodě někde blízko Napajedel. Zkušený řidič autobusu pan Chaloupka, původem z Bílovic, se do poslední chvíle snažil nehodě vyhnout. Podařilo se mu dosáhnout toho, že žádný z cestujících nebyl nijak těžce zraněn. Bohužel on sám při nehodě zahynul. Při tom měl jen pár měsíců do odchodu do důchodu. Můj otec s ním jezdíval do práce více než deset let. Toto povolání je opravdu nebezpečné.
A je smutné, že v současné době není tato profese ohodnocena tak jak by měla být. Řidič autobusu má v současnosti odpovědnost jako pilot dopravního letadla a při tom jeho plat je pomalu na úrovni uklízečky. Není proto divu, že průměrný věk řidičů autobusů se neustále zvyšuje. Mladé řidiče toto povolání neláká. Řidičák skupiny D je drahý. Za volantem kamionu či nákladního vozu si mladý řidič vydělá víc peněz. Takže u řízení autobusu zůstávají pouze nadšenci. Samozřejmě jako v každé profesi i tady se občas najde nějaký ten arogantní řiditel autobusu, který se chová jako buran, je kyselý jako prdel a dokáže spoustě cestujících zkazit den už po ránu. Ale to je vzácná výjimka. Za ta léta jsem měl možnost poznat desítky milých a příjemných řidičů. A na setkání s většinou z nich se člověk opravdu těší. Ti dokáží člověku naopak i špatný den zlepšit. Přitom i mezi cestujícími se najde spousta takových, jejichž chování je hrozné. A je neuvěřitelné, že i při tak těžké práci, náročných podmínkách, silnému provozu a pochopitelné únavě, si tito skvělí lidé najdou čas na pozdrav, obyčejný úsměv a pár hezkých slov se svými pasažéry.
A proto s úctou a uznáním zdravim řidiče autobusů. Zkrátka si respekt opravdu zaslouží. Nejen za své řidičské umění, ale i za osobní přístup a vlídnost. Snad to pochopí i jejich zaměstnavatelé a najdou prostředky na zvýšení platů těchto řidičských profesionálů a výborných, obětavých lidí.
