Závist a nenávist bývají považovány za negativní vlastnosti. Na první pohled to tak může vypadat. Jenže taková skutečná závist je velmi vzácné hnutí mysli. Závidět někomu něco je ve skutečnosti velmi neobvyklé. Proč závidět? To, že má někdo v životě větší štěstí je zbytečné závidět. Stejně se to nijak ovlivnit nedá. To, že je někdo úspěšnější, vydělá více peněz je také zbytečné závidět. Pokud je jeho finanční úspěch výsledkem poctivé práce, tak je závist zbytečná.
Takový člověk zasluhuje pouze uznání a obdiv. Je-li, však finanční úspěch dotyčného způsoben jeho nepoctivým jednáním, je také závist nepatřičná. Ostatně, kdo by záviděl zloději jeho nakradenou kořist? Takový člověk si zaslouží pouze opovržení a pohrdání. Závidět tak může jen velice narušená osobnost. A takový jev je velice vzácný. Může to být dokonce emoce, která by se dala nazvat motivační závist. Když si soused koupi nový vůz, tak proč bych si ho nemohl koupit také já? Tvrdě pracoval a vydělal si více peněz, tak si za ně koupil nový vůz. Budu tedy pracovat stejně tvrdě a koupím si ho také. Taková motivace je vlastně velmi společensky prospěšná.
Naprosto jiný případ je emoce zvaná nenávist. Je považována za vysoce negativní emoci. Není to ale vůbec pravda. Můžeme to nejlépe demonstrovat na případu z praxe. Dejme tomu, že si vysoký státní úředník zaměstná na svém úřadě ve vysoké pozici svého syna. Je to nemorální, zvláště když onen syn nebyl nejlepší uchazeč o volné místo. Dokonce je co se odborných schopností horší než jeho podřízení. Přesto dostává vysoký plat a ještě mu jeho tatínek schválí mimořádně vysoké odměny. Vyšší než kolik dělá jeho roční plat. Na druhé straně tu máme matku samoživitelku, jejíž jediný příjem spočívá ve mzdě prodavačky v samoobsluze. Poměrně těžká práce za velmi nízký plat, který jí a jejímu dítěti nestačí ani na základní životní potřeby. Může tato žena onomu protekčnímu synovi závidět, jeho finanční prostředky? Ne. Jsou výsledkem nepoctivosti, nemorálnosti, nepotismu a asociálního chování. Proč tedy závidět?
Může, však tato osoba zmíněného darebáka a parazita společnosti obdivovat či dokonce milovat? Těžko. Může, však ona a vlastně celá slušná část společnosti takové asociální a amorální chování snad ignorovat? No to by snad bylo ještě horší než takové chování obhajovat či obdivovat. Ignorováním nemorálního chování se člověk chtě nechtě stává spoluodpovědným za tuto nemorálnost. Co tedy zbývá v řadě emocí? Nenávist. Normální, duševně zdravý člověk musí logicky takové nemorální chování, nenávidět. Tak jako nenávidí aroganci, ješitnost, samolibost, bohorovnost, sobectví či bezohlednost. Každý slušný člověk musí nenávidět nemorální či asociální chování. Člověk který obdivuje zloděje, gaunery, lupiče, vrahy a podvodníky přece nemůže být psychicky zdravý? Nemorální chování, které dokonce nebyla potrestáno si dokonce zaslouží větší díl nenávisti.
Občas je mi vytýkáno, že mé texty jsou plné nenávisti. Je to pravda. Protože jako každý jiný slušný a morální člověk nenávidím darebáky, lotry a gaunery. A jejich chování. Vadí mi, když se někdo chová nemorálně či asociálně a ještě se tím chlubí. Nenávidím hloupost, omezenost, pokrytectví těch, kteří nemorální činy nejen nepokrytě obdivují a obhajují, ale i ty kteří je pouze ignorují či přechází mlčením. Někdo kdysi řekl, že k tomu, aby zlo zvítězilo stačí, když bude ta většina slušných, čestných a poctivých lidí, mlčet a tiše přihlížet. Protože ten kdo jen přihlíží páchání zla a nic proti němu aktivně nedělá si nezaslouží žít ve slušné a svobodné společnosti.
Za svobodu se totiž musí bojovat každý den. Jinak o ni všichni přijdeme. Nezavírejte oči, když se vašemu spoluobčanu děje zlo a bezpráví. Jinak se může snadno stát, že až se bude zlo a bezpráví dít vám, uvidíte kolem sebe jen dav kolemjdoucích se zavřenýma očima!
