Narodil jsem se ve Zlíně. I když tehdy se toto město jmenovalo Gottwaldov. Vždycky mne zajímalo jak je možné, že se lidé bez reptání vzdají jména vlastního města. Obzvláště města s takovou tradici jakou měl předválečný Zlín. Pravdou je, že Zlínu bylo změněno jméno už v roce 1949. Tedy v době kdy tehdejší prezident Gottwald byl stále naživu. Člověk si dnes vůbec neumí představit kolik servility je k takovému kroku zapotřebí. Pojmenovat celé město podle člověka, který ještě žije. Co vlastně autor takového zvrhlého nápadu od takového okatého příkladu rektálního alpinismu, vlastně očekával? Obyčejné povýšení či snad příslib příští kandidatury na post ředitele zeměkoule? Nebo byl hlavním důvodem jen prostý strach a na ten je třeba trocha lokajské povahy a upřímné podlézání vrchnosti. V této disciplíně má malý český či moravský člověk trénink dlouhý mnoho set let.
Zlín je pozoruhodné město. Možná, že se našli darebáci, kteří mu na půl století uloupili jeho jméno. Nelze, ale vygumovat jeho skutečného ducha z mysli lidí. Ještě v době mého dospívání v 80.letech minulého století, jezdili obyvatelé okolních měst a vesnic do Zlína. A řidič autobusu věděl kudy se tam jede, bez ohledu na to, že kdosi rozhodl vymazat toto jméno ze všech map a snažil se přesvědčit sebe a jiné, že takové město už neexistuje. Celé minulé století je důkazem, že i když názveme věc jinak, nijak tím nezměníme její smysl, kvalitu či původní účel. Osud mého rodného města, které vinou pár ubohých lokajů, přišlo na čas o své jméno, nesla i jiná města. Zatímco, však jména měst se vrací jako voda řek při záplavách do původních koryt, tak jména lokajů z kterých se časem stali rádoby mocní tohoto světa upadají ve věčné zapomnění. Neboť tam kde chybí skutečný, hodnotný obsah není jméno důležité a naopak.
Tohle malé moravské městečko, které mělo koncem 19.století sotva 3 tisíce obyvatel se během 40 let stalo nejvýznamnějším městem celého regionu. Dodnes nejde o město v právem slova smyslu. Je to jakýsi soubor obcí a osad spojených do jednoho celku. Města ve kterých se jejich struktura a duch měnily a rozvíjely po celé generace a století, získávala svou tvář postupně a přirozeně podle potřeb jeho obyvatel. To nač tato města potřebovala staletí, získal Zlín během několika let. A ne podle potřeb jeho obyvatel, ale jako projekce velké vize jeho jediného tvůrce a architekta. Města, která přeskočí svůj přirozený vývoj a jsou umělým výtvorem vize jednoho člověka či malé skupiny lidí, nikdy nezískají vlastního ducha. Ve své podstatě jsou odsouzeny stát se nádobami bez obsahu. Jediným obsahem je jejich účel pro který byly vytvořeny. Naštěstí samotný Zlín byl budován tehdejšími, nejlepšími profesionály v oboru. Nese rukopis nejlepších architektů své doby. Díky tomu dosáhl kromě účelnosti svých staveb, také velmi vysokých, estetických kvalit.
Nicméně toto město se vlastně stalo pouze součástí vize rodinného podniku. Vybudoval ji Tomáš Baťa. Tento fanatik práce(a to nemyslím nijak v dobrém). Tak jako je demokracie nejlepším možným systémem řízení státu, tak je prakticky nepředstavitelná v oblasti řízení firmy. Natož pak rodinné firmy. Měl jsem možnost hovořit zcela náhodou s absolventem tzv.Baťovy školy práce. A uvědomil jsem si, že celý geniální plán rozvoje firmy a výchovy zaměstnanců byl založen na prostém drilu. Drilu až vojenského ražení. Proto se také Zlín nikdy nestal městem, kde by sídlila vojenská posádka. Jednak starý pán neměl rád konkurenci v oblasti metod výcviku a také by mu mohli vojáci odlákat některé již hotové pracovní síly. Pan TB vždy úzkostně chránil své živé i neživé investice. Jako každý diktátor ani náš Tomáš-budovatel neměl nikdy příliš rád diskusi, opozici a samozřejmě ani konkurenci. Nezapřel zkrátka školu Henryho Forda.
Jeho panická hrůza z Odborové organizace zaměstnanců je všeobecně známa. Jeho heslo pracujeme kolektivně a bydlíme individuálně, nebylo ani tak vyjádřením lásky k zaměstnancům, jako spíše strachu před spolčováním zaměstnanců mimo pracovní dobu. Stejně tak neochota s kýmkoliv projednávat směr rozvoje města jej nakonec přivedla do politiky a na Zlínskou radnici. Jako každý diktátor on i jeho bratr prostě přehnali své úsilí. Cílem bylo vytvořit dokonalého zaměstnance. Zcela oddaného a věrného firmě a jejím principům. Místo toho jim z jejich sociálního experimentu vyšel slepě poslušný zaměstnanec pro kterého je slovo šéfovo, slovem božím. Kult osobnosti Tomáše Bati i jeho bratra Jana Antonína je součástí onoho pověstného Génia Loci tohoto města. A právě tato směs lokajství, iracionálního strachu a nebetyčné servility, málem dovedla do záhuby celou firmu a k ní přidružené město. Po odchodu diktátora nastává období chaosu a bylo třeba jej rychle a efektivně nahradit.
Zde patrně leží onen důvod, proč se absolventi Baťova drilu rozhodli nahradit jednoho diktátora rychle dalším. A proto obětovali i jméno vlastního města. Jako zápalnou oběť novému, krutému božstvu. Protože poslušným je celkem jedno kdo je šéf. Hlavně, když jim dává práci a důvod k existenci. Konec konců i ty prvomájové průvody organizoval tak nějak podobně jako diktátor bývalý. Včetně těch jednoduchých propagandistických hesel. Je až k smíchu, jak se někteří snaží v těchto agitkách najít vyšší smysl a moudrost autora. Kult je tak silný, že si těmito hesly zdobí celé budovy. Proto nemohu dlouho pobývat v budově staré Tržnice. Z těch agitačních hesel, které zdobí strop se mi dělá skutečně fyzicky špatně. Přesto mám pořád svoje rodné město rád. Ani ne jeho historii, či jeho architektonické dědictví. Asi to bude těmi lidmi, co denně potkávám v jeho ulicích. I přes otřesné dědictví, které se jim dostalo jsou vnitřně stejně přímí, čistí, poctiví a plní očekávání, jako jejich předci před více než 100 lety. Neboť skutečný duch a charaktere města neleží v jeho ulicích, zdech a historii, ale v hlavách a srdcích jeho obyvatel.
